Dělá pro Nike, Gucci i Metu. Marie Tomanová ukazuje, jak uspět v Americe

Je slunečný dubnový den, pražským Václavákem se vlní proudy lidí a u dveří bývalého Grand Hotelu Evropa mě podezíravě pozoruje chlapík v hotelové livreji. Prosmýknu se recepcí a mířím do lobby, odkud už na mě mává drobná energická žena v kšiltovce a s legračním psíkem v podpaží. Marie Tomanová ve slavném secesním hotelu přebývá po dobu svého pražského pobytu motivovaného slavnostní premiérou celovečerního dokumentárního filmu Svět mezi námi (World Between Us), který zachycuje její první americké úspěchy a strmou cestu vzhůru.

Seznamuji se i s Thomasem Beachdelem, elegantním historikem umění, jenž Marii na jejích cestách i v životě doprovází, a usedáme do pohodlných lenošek, kde nejdřív probíráme včerejší novinářskou projekci snímku. Do českých kin oficiálně zamířil pár dnů po našem setkání.

450 hodin materiálu

„Je to docela surreálný zážitek, dívat se na sebe v kině společně s desítkami jiných lidí a slyšet jejich reakce,“ vypráví Marie Tomanová. „Film Svět mezi námi jsme s Thomasem viděli poprvé, až když byl hotový, na jednom privátním promítání. Byla jsem hrozně nervózní, protože se na sebe nerada dívám, nerada se slyším, když mluvím. A teď jsem se měla hodinu a půl dívat sama na sebe, navíc jsem vůbec neměla představu, co se nakonec do toho filmu vešlo, protože režisérka Marie Dvořáková časosběrně natočila neuvěřitelných 450 hodin filmového materiálu. Ale musím říct, že jsem byla nadšená, moc mě bavilo, jak ten snímek pojala, s určitou dynamikou a sarkastickým humorem, a jak přirozeně vplula do našeho života s Thomasem a přiblížila naše odlišné povahy. A hlavně se mi ve filmu líbí moje fotky! Vlastně mě ten dokument příjemně překvapil a jsem nadšená z toho, jak na něj lidi v kině reagují.“

Do Mariina povídání v tu chvíli vstupuje Thomas, dosud skloněný nad obrazovkou svého notebooku. „Marie Dvořáková začala natáčet z čistého nadšení, nikdy by nás nenapadlo, že z toho bude celovečerní dokument, který půjde v kinech a na HBO. Původně chtěla jen zachytit první Mariinu výstavu v Českém centru v New Yorku, ale nakonec z toho bylo pětileté natáčení. Moje role ve filmu taky vyplynula až časem. Režisérka mi v průběhu natáčení pokládala různé otázky týkající se nejen umění obecně, ale i našeho vztahu s Marií, osobního i uměleckého, a tahle zvuková stopa se stala základní strukturou dokumentu. Přijde mi taky zajímavé, jak film zobrazuje naše odlišné světy. V jednom momentu snímku Marie fotí na hlučné party, zatímco já přednáším studentům na univerzitě. Jsou to dva póly, které se ale protínají a doplňují.“ Marie pak Thomase vtipně doplní: „Ten dokument měl být o mně, ale nakonec je o nás dvou!“

Benjamínek na vinohradu

Thomas opět otevírá svůj macbook a já se s Marií chystám probrat její americký příběh. Jeho začátky vězí v idylickém kraji pod Pálavou, konkrétně ve Valticích, kde se narodila, a v Mikulově, kam se poté její rodina přestěhovala. „Měla jsem krásné dětství. Vyrůstala jsem hodně v přírodě, naši měli zahrádku, pole, vinohrad, takže po škole jsem rovnou běžela na vinici, protože vinohrad, to není jen pití vína, ale hlavně tvrdá každodenní práce. Mám dvě sestry, jsem nejmladší a asi i nejrozmazlenější, ale i tak na mě většinou na jaře zbyla ta nejhorší práce. Sestry si stříhaly vinnou révu, ale já musela ty větvičky sbírat ze země a odnášet na hromadu, aby se mohly spálit. To souznění s přírodou mě hodně formovalo. Když jsem pak z Mikulova odcházela, vybrala jsem si úplný opak, z malého města, kde jsme žili v souladu s přírodními cykly, jsem přesídlila do amerického velkoměsta, kde vlastně žádná příroda není. Dalo mi to jinou realitu, ale zároveň mi domov hodně chyběl. Proto byla jedním z mých fotografických cyklů série autoportrétů v přírodě, cítila jsem, že je důležité vrátit se ke svým kořenům.“

Zajímají mě Mariiny sestry, vydaly se taky uměleckým směrem? „Ne ne, učí jazyky. My jsme jazyková rodina. Když přijedeme s Thomasem do Mikulova, u oběda se mluví mixem různých jazyků, anglicky, česky, německy… Ale je pravda, že když jsem byla malá, s prostřední sestrou Kamilou jsme si společně kreslily. Jenže mezi námi je velký věkový rozdíl, Kamila je o šest a nejstarší Bára o dvanáct let starší. Takže i když jsem se snažila mít výkres stejně hezký jako Kamila, byly jsme v úplně jiném levelu. Vlastně jsem měla vždycky pocit, že musím sestry dohnat, vyrovnat se jim. Možná to pro mě bylo taky určující. Každopádně jsme dodnes všechny soutěživé, v dobrém slova smyslu spolu pořád trochu závodíme…“

V umění už Marie každopádně sestry předběhla. Měla v rodině někoho, kdo jí nejspíš umělecké geny předal? „Můj dědeček z máminy strany hodně fotil, ale toho jsem nezažila. Moje máma je hodně na řemesla, vyrábí třeba krásné věnce, je velmi tvůrčí a zručná. Ale nikdo z rodiny umělecké nadání neposunul na další úroveň, kdy by se uměním živil nebo by v něm našel osobní naplnění.“ Fotografie Marie Tomanové | Zdroj: Marie Tomanová

Sbohem, komfortní zóno!

Touha tvořit přivedla Marii nejdřív na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde studovala na katedře výtvarné výchovy u Petra Kamenického. „Ohmatala jsem si tam úplně všechno, od grafiky po kresbu a malbu. A pak jsem se rozhodla, že zkusím magisterské studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Znala jsem to v ateliéru malby u Martina Mainera, kam jsem předtím chodila sedávat modelem. Takhle jsem si během studentských let přivydělávala a dovedla jsem si představit, že bych tam sama chodila na malířství. No, byla to špatná volba, ale to jsem v ten moment ještě netušila,“ vzpomíná Marie a na přímý dotaz vysvětluje, proč se v ateliéru necítila dobře. „Sice se tam tvořilo v takové bohémské svobodě, ale bez vedoucího, ten přijížděl jednou týdně nebo jednou za dva týdny a pak během konzultací dostal člověk přes prsty. Slýchala jsem, jak je to, co jsem vytvořila, špatné, byla v tom spousta negativní energie, která nedávala smysl. V závěrečné oponentuře diplomky jsem byla vedoucím kritizována už za to, že jsem žena a že jsem z Mikulova, protože pan Mainer měl s Mikulovem problém a asi měl problém i se ženami obecně. Jako nezkušená pětadvacetiletá holka jsem to brala hodně vážně a poté, co jsem školu s odřenýma ušima dodělala, jsem s malbou sekla.“

Foťák mi pomáhá seznámit se s lidmi, říká plachý fotograf hvězd a módních ikon Bruce Weber

Magazín

Právě tehdy se Marie rozhodla zmizet z Česka. Nebylo to však jen kvůli škole, která ji zklamala. „Mikulov je skvělý, pořád tam mám spoustu přátel, ale je hodně těžké najít sám sebe, když jste tak silně ukotvený na maloměstě. Ani v Brně to nebylo lepší. Žila jsem ve dvou bublinách malého světa, kde bylo dopředu jasné, co se stane, a ta komfortní zóna mě svým způsobem dusila. Cítila jsem, že musím pryč – přestože jsem v Česku prožila úžasné divoké mládí a byly to ty nejlepší roky. Nikdy jsem nesnila zrovna o Americe, ale řekla jsem si, že když už ze mě nebude ta umělkyně, můžu odjet tam, kde jsem nikdy nebyla a kam bych se normálně nedostala, věděla jsem, že jako au-pair bych mohla v Americe najít slušné zázemí,“ vysvětluje své rozhodnutí, jež ji naplnilo štěstím – od začátku ji život v Americe bavil. „Dobře si vybavuju první rok v Severní Karolíně, odkud jsem se přemístila do oblasti Upstate New York, ty návaly štěstí a radosti, které se dostavovaly po zjištění, že tam pořád objevuju něco nového, že za každým rohem na mě čeká nové dobrodružství. Uvědomila jsem si, že jsem člověk, který rád vystupuje z komfortní zóny, že mě baví změna a děsím se rutiny, která by mě mohla svazovat. I teď potřebuju v životě cítit určitou nejistotu a nevědět, co bude. Baví mě žít živelně a nepředvídatelně.“

Randění v New Yorku

V Americe Marie na malbu zapomněla, protože ji uchvátila fotka. Pravda, fotila už v Česku, ale bez jakékoli ambice, jen z vnitřního impulzu a lásky k fotografickému procesu. Uchvátil ji především portrétní žánr, fotila mladé Američany v New Yorku a tyto snímky představila už na své první výstavě v galerii Českého centra v New Yorku. „Ještě když jsem byla v Severní Karolíně, zahlédla jsem na internetu slavnou fotku Ryana McGinleyho, na které drží nahá dívka na ramenou vlka. V tu chvíli jsem se rozhodla odjet do New Yorku s tím, že chci Ryana jednou potkat. Když jsem pak chystala svou první výstavu, rozhoupala jsem se Ryana oslovit. Hrozně jsem k němu vzhlížela. Měl zrovna ve městě taky výstavu, tak jsem ho šla pozdravit. Dostala jsem od něj telefonní číslo a pak jsem ho pozvala, aby se přišel podívat taky na moje fotky. A on opravdu přišel! Teda přijel, na kole, které si před Českým centrem zamkl řetězem ke sloupu. V galerii jsme pak spolu seděli na zemi a dívali se na slideshow projekci mých velkoplošných portrétů. Ryan mi řekl, že jsou krásné a že bych se měla fotkou živit, na to jsem tenkrát ani nepomyslela. Bral mě jako sobě rovného, což mě ohromilo a vlastně mě to dovedlo až tam, kde jsem teď.“

A ještě jedno důležité setkání na Marii v New Yorku čekalo. Seznámila se s Thomasem Beachdelem, newyorským intelektuálem a historikem umění, který její tvorbu i život nasměroval. „Hned na prvním rande mě vzal na výstavu Francesky Woodmanové, jejíž černobílé autoportréty mě v začátcích hodně ovlivnily. Dlouho byl náš vztah nastavený právě takhle – já za Thomasem přijela z Upstate New York do City, šli jsme na výstavu a zase jsem jela zpátky. Pokaždé jsem s sebou přivezla i nějaké své fotky na konzultaci, takže jsme měli nejen rande, ale taky jsme při tom i trochu pracovali. Byli jsme zvláštní dvojice, on profesor na univerzitě, analytik, který hodně přemýšlí a hodně věci rozebírá, já holka z Čech, intuitivní, která si z ničeho nic moc nedělá a pořád jde někam dál. Museli jsme se někde sejít – a sešli jsme se právě na té fotce, v umění, kolem něhož jsme budovali náš vztah. Thomas je od počátku v mé kariéře hodně zainteresovaný a pořád jsme spolu, letos jsme oslavili už třinácté výročí našeho společného života.“

Hlavně se z ničeho nepodělat

Mariinu hvězdnou dráhu nastartovala fotografická kniha Young American, jejímž námětem byly portréty mladých Newyorčanů. Je v tom jistý paradox, protože Marie přiznává, že v počátcích svého fotografického portrétování musela překonávat zvýšenou dávku přirozeného studu. „Jako dítě jsem byla strašně stydlivá. Postupem času se to lepšilo, ale dlouho jsem musela překonávat strach někoho oslovit. Bála jsem se odmítnutí a toho, že se člověk znemožní. Pak jsem si ale uvědomila důležitou věc, že co nenafotím, to není. Začala jsem se víc osmělovat a důležité bylo i to, že 95 procent lidí, které jsem chtěla fotit, na moji žádost nic nenamítalo. Člověk se prostě otrká. Teď už vím, že mi lidé v nejhorším řeknou, že se fotit nechtějí. Oukej, pohoda, nic se neděje. To je dneska můj přístup k životu, hlavně se z ničeho nepodělat.“

Marie se nezalekla ani prvních komerčních zakázek, které jí začaly přicházet po razantním vstupu na newyorskou fotografickou scénu. Vypráví, jak před několika lety poprvé fotila na zakázku New York Magazinu a respektované fotoeditorky Jody Quonové. „Moji první knihu Young American jsme křtili v nejúžasnějším newyorském knihkupectví Dashwood Books, díky němuž se kniha dostala i k Jody. Napsala mi e-mail, ve kterém stálo jen: „Ahoj, Marie, viděla jsem tvou knihu Young American. Moc ráda bych tě poznala.“ Tak jsem šla na svůj první velký mítink do korporátu. Všude na chodbách visely plakáty s Carrie Bradshawovou ze seriálu Sex ve městě, připadala jsem si jak Alenka v říši divů. V redakci si se mnou Jody sedla ke stolu a navrhla mi, abych pro New York Magazine nafotila komerční sérii ve stylu svých fotek v Young American, akorát že s nějakým značkovým oblečením. Přišlo mi to jako ideální nabídka, protože mě Jody netlačila do něčeho, co nejsem. Nikdy jsem takové focení nedělala, ale nakonec jsem byla nadšená. Bylo to deset dnů naplněných nejen focením, obstarávala jsem i veškerou produkci, casting, styling, prostě všecko. Vtipné bylo, že jsme fotili zimní kolekci, ale uprostřed léta, takže v ulicích Manhattanu v letním vedru pózovali lidé v kombinézách do minus dvaceti, ale všechny to bavilo a mě nejvíc. Byla to největší škola komerčního focení. Právě takhle se člověk nejvíc naučí, i když máte obavy, jak to dopadne, je dobré mít pozitivní přístup, nebát se a jít do toho.“

Jak ostré lokty potřebuje k práci producentka Vln, filmu se šesti Českými lvy

Magazín

Ten pozitivní přístup k životu i k práci, jenž ji vrchovatě naplňuje, je pro Marii Tomanovou příznačný. Prolíná se ostatně i celým dokumentárním filmem Svět mezi námi. Ptám se Marie, jestli má tuhle šťastnou povahu odmala. „Já myslím že jo,“ přemítá. „Už v turistickém kroužku, do kterého jsem jako holka chodila, mi říkali Tinwë, což je z Pána prstenů a v elfštině to znamená jiskra. Dostala jsem tu přezdívku od vedoucího našeho turisťáku, který vždycky tvrdil, že kamkoli přijdu, přinesu s sebou pozitivní energii, takovou tu jiskru, která může zapálit i ostatní,“ vypráví Marie. Fotografie Marie Tomanové | Zdroj: Marie Tomanová

New York je zlatá bublina

Domluvená hodinka a něco z nabitého pražského programu Marie Tomanové a Thomase Beachdela je u konce. Pomalu se loučíme a ještě než z vyklidněného lobby baru vyrazím do turisty obsypaného centra, zajímá mě, jestli už se Marie po čtrnácti letech v Americe cítí jako Newyorčanka, nebo zůstala v hloubi duše tou holkou z Moravy, jež se vydala do Ameriky dobýt svět. „Mám sice zelenou kartu, ale pořád ještě nemůžu v Americe volit, což mě právě teď pěkně štve… Ale jinak vás možná překvapím: Evropa je mi rozhodně bližší než Amerika. Ta dává smysl, jen když jste v New Yorku – a New York, to je taková zlatá bublina, jinak Státy nejsou úplně moje gusto. Rozhodně chci zestárnout v Evropě, ať už by to bylo v tom našem Mikulově, nebo třeba někde v Itálii. Každopádně jsem postupem času víc a víc ráda, že jsem Evropanka z Čech. A že se sem můžu pořád vracet.“