Kde platí domácnosti nejvíce za potraviny? Žebříček zemí, které dopadly nejhůř
Ceny potravin v posledních letech vylétly v řadě zemí nahoru, což značně zasáhlo rozpočty domácností. Následující srovnání prozradí, ve kterých zemích OECD platí domácnosti za jídlo nejvíc.
10. Polsko
Polské domácnosti vydávají za potraviny 18,6 procenta svých příjmů. Výslednou hodnotu ovlivňuje kombinace několika faktorů. Přestože je Polsko vnímané v Česku jako země levných potravin (zejména kvůli nižší DPH), umístily se tamní domácnosti na desátém místě ve srovnání zemí OECD ve výdajích za potraviny.
Jedním z faktorů, který ovlivnil umístění Polska v tomto srovnání, je ekonomická situace. I když ekonomika v posledních letech roste, příjmy domácností zůstávají výrazně nižší než ve většině západoevropských zemí. Citelné jsou i regionální rozdíly. Zatímco v ekonomicky silnějších oblastech jako Mazovském nebo Dolnoslezském vojvodství je kupní síla vyšší, východní části země čelí nižším mzdám i horší dostupnosti služeb. To se promítá i do struktury výdajů, kdy nižší příjmy logicky znamenají větší relativní výdaje za potraviny.
Ceny potravin v Polsku zůstávají v rámci Evropy spíše podprůměrné, a to i díky snížené pětiprocentní sazbě DPH na základní potraviny. Inflace však v posledních letech zasáhla klíčové položky jako maso, mléčné výrobky a pečivo, což zvýšilo tlak na rozpočty domácností. Významnou roli hraje silný domácí zemědělský sektor, který zajišťuje relativní potravinovou soběstačnost a tlumí výkyvy cen, zejména ve venkovských oblastech.
9. Slovensko
Na Slovensku vydávají domácnosti za potraviny 19,4 procenta svých příjmů. Výslednou hodnotu ovlivňuje kombinace nižších příjmů ve srovnání s průměrem EU, vyšší cenová hladina základních potravin a větší rozdíly mezi městskými a venkovskými oblastmi. Určitý vliv má i struktura maloobchodu, v němž dominuje několik řetězců s omezenou konkurencí.
Příjmy domácnosti zůstávají na Slovensku relativně nízké, přestože ekonomika vykazuje stabilní růst. Rozdíly mezi okolím Bratislavy a zbytkem země jsou výrazné. Hlavní město se blíží západoevropským standardům, zatímco třeba v Banskobystrickém, Prešovském a v Košickém kraji je kupní síla znatelně nižší.
Ceny potravin se na Slovensku dlouhodobě drží kolem průměru střední Evropy, ale daňová zátěž na ně je relativně vysoká. Většina potravin podléhá desetiprocentní DPH, ovšem základní položky spadají do vyšší, dvacetiprocentní sazby. V posledních letech výrazně vzrostla i inflace u potravin. V horských a venkovských oblastech navíc domácnosti čelí nižší dostupnosti obchodů i vyšším cenám kvůli logistice, což také přispívá k vyšším nákladům na potraviny.
8. Litva
Shodně jako na Slovensku, tedy 19,4 procenta příjmů, vydají za potraviny i domácnosti v Litvě. Postavení v žebříčku mohla kromě nižších příjmů nebo vyšší inflace ovlivnit i specifická spotřeba v zemi. V porovnání se zeměmi OECD totiž po zaplacení dalších nezbytných položek, jako jsou energie nebo náklady na bydlení, zbývá domácnostem méně prostředků na volnočasové nebo například investiční aktivity.
Přestože Litva zažila v posledních letech dynamický hospodářský růst, rozdíly v životní úrovni mezi městem a venkovem zůstávají výrazné. Nízká průměrná mzda v kombinaci s vysokým podílem výdajů na základní potřeby, mezi které potraviny jasně patří, zvyšuje citlivost domácností na jakýkoliv cenový růst. Inflace u potravin, která Litvu zasáhla silněji než některé jiné země OECD, situaci dále zhoršila, zejména u dovážených produktů nebo zboží podléhajícího sezonním výkyvům.
Daňové zatížení potravin zůstává také relativně vysoké, většina potravin podléhá sazbě DPH ve výši 21 procent, což je jedna z nejvyšších v celé EU. Snížené sazby se týkají jen velmi omezeného sortimentu. Vzhledem k otevřenosti trhu a závislosti na dovozech se navíc ceny mohou rychle měnit v závislosti na vnějších faktorech. To vše přispívá k tomu, že výdaje na potraviny v Litvě zůstávají relativně vysoké i přes celkové zlepšení ekonomické situace.
7. Chile
Třetí zemí s podílem výdajů za potraviny 19,4 procenta je Chile. Tento relativně vysoký podíl souvisí jako v dalších zemích s regionálními rozdíly, ale také s vysokými náklady na distribuci v geograficky členité zemi. Chile patří v OECD mezi země s největší mírou ekonomické nerovnosti, což se přímo odráží ve spotřebním chování a rozpočtové zátěži domácností s nižšími příjmy.
Zatímco obyvatelé hlavního města a dalších větších měst mají lepší přístup k zaměstnání a vyšší příjmy, venkovské nebo horské oblasti se potýkají s chudobou a omezenou dostupností základních služeb. V těchto regionech je podíl výdajů za potraviny výrazně vyšší, což statistiku na celostátní úrovni táhne nahoru.
Většina potravin v Chile podléhá standardní sazbě DPH ve výši 19 procent, přičemž stát na rozdíl od mnoha evropských zemí neuplatňuje sníženou sazbu na základní potraviny. To znamená, že daňová zátěž dopadá rovnoměrně na všechny příjmové skupiny, což relativně více zasahuje nízkopříjmové domácnosti. K tomu se přidávají logistické náklady spojené s dopravou potravin v zemi s extrémně dlouhým územím, kde vzdálenosti mezi místem výroby a spotřeby mohou přesáhnout i tisíc kilometrů.
6. Lotyšsko
Lotyšsku připadlo v žebříčku šesté místo. Domácnosti tam vydávají za potraviny necelou pětinu (19,6 procenta) příjmů. Tento vysoký podíl je výsledkem kombinace relativně nízké kupní síly a výrazné inflace u potravin v posledních letech. Navzdory členství v EU zůstává životní úroveň v Lotyšsku nižší než ve většině západoevropských zemí, což způsobuje, že výdaje na potraviny tvoří významnou část rodinných rozpočtů, zejména mimo hlavní město.
Riga coby hlavní město a hlavní ekonomické centrum nabízí vyšší mzdy a širší nabídku obchodních řetězců, což zvyšuje dostupnost potravin a mírní cenové rozdíly. V jiných regionech ale lidé často čelí vyšším cenám kvůli horší infrastruktuře a menší konkurenci mezi prodejci. V těchto oblastech může být výdajová struktura domácností výrazně více zatížena náklady na potraviny.
Ceny potravin nepomáhá srážet ani jejich zdanění. V Lotyšsku pro většinu potravin platí sazba DPH ve výši 21 procent, což je jedním z hlavních faktorů, proč jsou ceny pro koncové spotřebitele relativně vysoké. Pokusy o zavedení snížené sazby na vybrané potraviny (např. čerstvé ovoce a zeleninu) byly spíše dočasného rázu a měly omezený dopad. V kombinaci s inflací u potravin, která v letech 2022 až 2023 dosáhla dvouciferných hodnot, to vedlo k výraznému nárůstu finanční zátěže domácností.
5. Estonsko
V Estonsku vydávají domácnosti za potraviny 19,9 procenta svých příjmů. Podíl ovlivňuje zejména nižší úroveň příjmů mimo hlavní město a také silný nárůst cen potravin v posledních letech. Výrazná koncentrace ekonomické aktivity v Tallinnu způsobuje, že v dalších regionech zůstává kupní síla domácností omezená, což se přímo promítá do struktury jejich výdajů.
Zatímco v hlavním městě mohou vyšší příjmy kompenzovat růst cen potravin, v méně rozvinutých oblastech představují nákupy potravin výraznější finanční zátěž. Inflace u potravin byla v této pobaltské zemi v posledních letech jednou z nejvyšších v EU, přičemž růst cen postihl zejména maso, mléčné výrobky a čerstvé ovoce a zeleninu.
Většina potravin v Estonsku podléhá základní dvacetiprocentní sazbě DPH, což spolu s nižší konkurencí v maloobchodě zvyšuje koncové ceny. Na rozdíl od některých jiných států EU Estonsko neuplatňuje sníženou sazbu DPH na základní potraviny, což opět zvyšuje zátěž pro ekonomicky zranitelnějších domácnosti.
4. Kolumbie
Více než pětinu příjmů, konkrétně 20,6 procenta, zaplatí za potraviny domácnosti v Kolumbii. Zásadní roli tu hraje nízká úroveň příjmů a také ekonomická nerovnost. Ačkoliv Kolumbie v posledních letech zaznamenala hospodářský růst, velká část obyvatel žije v podmínkách, kde výdaje na jídlo tvoří hlavní položku měsíčního rozpočtu.
Rozdíly mezi jednotlivými regiony jsou výrazné. Domácnosti ve velkých městech mají vyšší příjmy a mají také přístup k větší nabídce zboží, ve venkovských a v horských oblastech je dostupnost potravin horší a jejich ceny často vyšší, což zvyšuje relativní zatížení nízkopříjmových skupin, které vydávají na potraviny nejen větší podíl příjmů, ale často i absolutně více.
Většina potravin v Kolumbii je sice formálně osvobozena od daně z přidané hodnoty, ale daňová struktura systému je složitá a některé zpracované či balené potraviny DPH podléhají. K tomu se přidávají vysoké náklady na dopravu potravin do odlehlejších regionů, které často postrádají kvalitní infrastrukturu.
3. Kostarika
Třetí místo v tomto žebříčku obsadila Kostarika, kde domácnosti vydávají za potraviny 21,3 procenta příjmů. Tento výrazný podíl souvisí s relativně nízkou výší příjmů většiny populace, cenovou nestabilitou u potravin a také s omezenou daňovou podporou základních položek. Ačkoli je Kostarika ze zemí Latinské Ameriky považována za jednu z ekonomicky stabilnějších zemí, regionální a sociální nerovnosti zůstávají hluboké, což se odráží i ve výdajových strukturách domácností.
Podobně jako v Kolumbii čelí výzvám lidé ve venkovských regionech, kteří mají nižší příjmy a kvůli špatné infrastruktuře i vyšší spotřebitelské ceny. Mnoho domácností v těchto oblastech utrácí za potraviny většinu svých disponibilních prostředků, často navzdory tomu, že si část jídla produkují samy.
Daňová politika v oblasti potravin je v Kostarice komplikovaná, některé základní potraviny jsou osvobozeny od daně z přidané hodnoty, jiné však podléhají snížené jednoprocentní sazbě, nebo dokonce plné sazbě ve výši 13 procent. Nejasná kategorizace a složité daňové výjimky mohou vést k vyšším konečným cenám, zejména v menších obchodech nebo v odlehlých oblastech, kde je nabídka omezená. V kombinaci s rostoucí inflací v posledních letech tento systém významně přispívá k vysoké relativní zátěži domácností.
2. Turecko
V Turecku připadá na výdaje za potraviny 22,8 procenta příjmů domácností, což svědčí o vysoké rozpočtové zátěži zejména pro nízkopříjmové skupiny. Tento podíl je výsledkem kombinace silného růstu cen potravin, vysoké inflace, regionálních rozdílů v příjmech a složitého daňového prostředí. I přes rozvoj měst a modernizaci maloobchodu zůstává přístup k cenově dostupným potravinám v některých částech země velmi omezený.
Regionální rozdíly se odrážejí ve výdajových prioritách domácností, v chudších regionech tvoří potraviny podstatnou část rozpočtu, zatímco prostor pro úspory nebo nákup zboží s vyšší přidanou hodnotou je minimální. Turecko navíc čelí dlouhodobé vysoké inflaci, která i u potravin v posledních letech dosahovala dvouciferných hodnot a postihla i základní položky jako chléb, olej nebo zeleninu.
Na základní potraviny uplatňuje Turecko sníženou jednoprocentní sazbu DPH, rozsah těchto výjimek je ale omezený a mnoho běžných potravin podléhá základní desetiprocentní sazbě, nebo dokonce vyšší sazbě, která činí 20 procent. K tomu se přidává slabší konkurence v některých oblastech, závislost na dovozech u vybraných komodit a komplikovaný vztah mezi státní regulací cen a tržními mechanismy.
1. Mexiko
Nejvíce peněz za potraviny mezi zeměmi OECD utrácejí domácnosti v Mexiku. Jídlo zabere v rodinných rozpočtech 25,7 procenta příjmů. Nejvíce tuto hodnotu ovlivňuje nízká úroveň příjmů, strukturální chudoba na venkově nebo třeba nerovnoměrný přístup ke kvalitnímu zásobování. Ačkoli mexická ekonomika v některých regionech roste, většina domácností zůstává ekonomicky zranitelná.
V odlehlých oblastech hraje kromě příjmů roli také horší dopravní infrastruktura a nižší konkurence mezi prodejci, což vede k vyšším cenám základních potravin. V některých komunitách si domácnosti vypomáhají samozásobením, to ale nestačí kompenzovat všeobecně vysoké náklady na jídlo ve srovnání s příjmy.
Na rozdíl od mnoha jiných zemí OECD je v Mexiku většina základních potravin osvobozena od DPH, což pomáhá snižovat daňovou zátěž pro nízkopříjmové domácnosti. Přesto však určité zpracované produkty podléhají základní sazbě ve výši 16 procent. Kromě daňového systému má na ceny potravin velký dopad i inflace, kvůli níž v posledních letech výrazně vzrostly ceny vajec, kukuřice či oleje, tedy položek, které tvoří jádro běžné stravy.
