Továrníkem v Egerlandu. Do zapomenutého místa v Sudetech se vracejí lidé s vizí a nápady
Podnikatelé a patrioti v Plesné na Chebsku rozbíjejí stereotypy o Karlovarském kraji jako o posledním z posledních. Vzniká tu špičkový designový nábytek, město přetváří zanedbané brownfieldy a láká další vizionáře.
Na zastávce posedává trojice školáků, autobus zářící novotou už se zdálky blíží. Nedrncá ani neobjíždí nebezpečné výmoly, zdejší uhlazené silničky vypadají, jako kdyby je vyasfaltovali včera. O kousek dál se na kruhovém objezdu otáčí auto před úplně novou budovou muzea, někdejší slavnou továrnou Tosta.
Celé město je nápadně čisté a moderní, až návštěvník snadno zapochybuje, jestli už někde náhodou nepřekročil hranici. Ta je skutečně blízko – jen několik stovek metrů, ale pořád jsme v Česku.
V továrníkově vile
Vítejte v Plesné, městě, které popírá všechny učebnice regionálního rozvoje a vtipy o tom, jak je Karlovarský kraj nejhorší úplně ve všem. Těm vtipům se tady moc nezasmějete, ale úsměv je přesto zaručený.
Hned na kraji města se rozkládá poměrně rozlehlá fabrika Elroz se dvěma komíny, která svého času dodávala rozvodné skříně na sídliště po celém Československu a ještě dříve tu zaměstnanci rodiny Päsoldových šili třeba uniformy pro rakousko-uherskou armádu. Tohle ovšem není žádný skanzen slavné minulosti, továrna tepe čilým životem i dnes. Za jejími zdmi dál vznikají nejen rozvaděče, elektrické skříně, ale také žádaný designový nábytek.
Tvořivý čtyřicátník Filip Dušek sedí za stolem v kanceláři, jež jako by vypadla z prvorepublikového filmu. Elegantní posuvné dveře oddělují zasedačku, kde přijímá návštěvy, od jeho soukromé pracovny. Paní Dušková právě přináší kávu ve starých porcelánových šálcích.
Jsme v továrnické vile, která je součástí areálu hned vedle provozu. Tak jak to bylo dřív zvykem. Dvě věci tu ale záměrně narušují staleté kulisy. První stojí v rohu a je vyplněná několika díly encyklopedie Britannica. Druhá se snáší ze stropu jako anděl na drátcích. Pestrobarevná kovová knihovna i žlutý lustr jsou vítanými vetřelci v jinak zachovalém interiéru. A také symbolem obratu – právě tento designový nábytek představuje budoucnost firmy z Plesné.
„Bylo to čisté riziko, ale nakonec se to povedlo,“ říká Filip Dušek při pohledu na výraznou knihovnu. Nemluví o rozpacích s jejím umístěním, ale o tom, jak před pár lety přišel zachránit celou továrnu. Je prvním členem své rodiny, který se na Chebsku neboli v Egerlandu narodil, trvale zatím žije v sousedních Františkových Lázních, ale v Plesné každý den dohlíží na provoz továrny a podle svých slov do někdejší Päsoldovy vily jezdí také „na chalupu“.
Osudový telefonát od maminky
Celé to začalo před sedmi lety. Filipu Duškovi zavolala maminka, znalkyně v oblasti firem. Obrátila se na něj jako na krizového manažera, který už předtím dokázal zachránit z potíží řadu místních podniků. „Říkala mi, že se potýká s lidmi z jedné fabriky, která je úplně na dně. Soudí se mezi sebou, nemají na materiál, nevyrábějí. Jestli bych se na to nemohl podívat.“
Podíval se a pomoc nejprve odmítl. Fabriku tehdy dusily důsledky kuponové privatizace, vysoká podinvestovanost a trestně stíhaný největší akcionář. I přes snahu vedení jí bezprostředně hrozila insolvence. Těsně předtím, než do platební neschopnosti spadla, si ji vystudovaný právník Dušek pronajal. „Přišlo mi, že to byla jedna z mála firem, která tady v regionu má finální produkt,“ vysvětluje, co ho nakonec do Plesné zlákalo. Bylo ale třeba okamžitě nasypat do provozu miliony, aby firma nepřišla o životně důležité zakázky pro hobbymarkety. Filip potřebné peníze z účtu vytáhl. Beze smluv, bez záruk. Pokud by insolvenční správce nájemní smlouvu vypověděl, mohl by se „přihlásit s pohledávkou“, což znamená, že reálně by o miliony přišel.
Jediný telefonát od maminky se ukázal jako osudový. Filipovi se po dvou letech povedlo továrnu z insolvence odkoupit a zachránit práci pro desítky zdejších lidí. Což v kraji, který stále funguje jako jedna velká dodavatelská montovna pro konečné německé výrobce, není úplně málo.
Sofistikovanější rozvaděče představovaly v Elrozu pod původními majiteli jen asi desetinu výrobního portfolia, zbytek tvořily ty nejjednodušší kovové skříně s velmi nízkou marží. Nový majitel věděl, že sázka na regionální výrobu nebude jednoduchá a že bude muset najít způsob, jak přežít ve světě, kde i IKEA vyrábí kovové skříně v Číně.
„Býval tu byznys postavený na objemu. Velké zakázky, kamion za kamionem. Ale zůstávalo z toho strašně málo,“ vzpomíná Dušek. Postupem času se mu však podařilo klíčovou výrobu rozvaděčů znovu oživit – dnes tvoří třetinu obratu a firma do nich výrazně investuje. Ale ještě možná slibnější je Fleysen.
Design z továrny, která měla namále
Dušek se rozhodl pro vývoj vlastní značky pojmenované podle někdejšího německého názvu Plesné – Fleysen. Ve spolupráci s designéry vznikl brand, jenž kombinuje průmyslový materiál s odvážnou barevností a čistými liniemi. Nábytek, který se neprodává v běžném řetězci, ale na výstavách, v architektonických studiích, a především on-line.
„Chtěli jsme vytvořit něco, co bude nejen funkční, ale i osobité. Něco, co si člověk koupí kvůli emoci. Co si postaví do kanceláře, bytu nebo do showroomu s vědomím, že to vzniklo tady, v Plesné, v továrně, která měla namále,“ říká novodobý sudetský továrník, zatímco prochází v útrobách vily kolem starého skleněného stínidla položeného na zemi. Není k rozebrání, hned upozorňuje. Podobné kousky Dušek sbírá.
Letos nábytek Fleysen utrží odhadem až dvacet milionů korun. Kvůli obrovskému nárůstu cen materiálů, energií a také neférové konkurenci čínských tržišť, jež šponují útratu za internetovou reklamu, ale hrozí, že podnik z Plesné už nezvládne v budoucnu vyrábět velkosériové produkty. „V podstatě na to už teď firmu připravuju. Já to chci dělat dál, protože to živí spoustu místních lidí, kteří třeba nemají dostatečnou odbornost, a pro tu lokalitu je to nesmírně důležité,“ přemítá Dušek.
Je třeba se teď víc soustředit na to, co sem z Číny nikdy nepřijde: na rozvaděče a emoci spojenou s designovým nábytkem. „Musíme do toho dál šlapat, abychom tu firmu vůbec udrželi naživu. Ale je to běh na dlouhou trať. Tohle není start-up s appkou. Tady se vyrábí, řeže, montuje. Tady každá chyba stojí peníze,“ tvrdí.
Budoucnost vidí ve vybavování kanceláří. Pomáhá mu to, že za ním prakticky neustále chodí noví a noví designéři s nápady. „Je to tím, že tahle země má spoustu dobrých designérů, ale už dost málo firem, které to pak umějí vyrobit,“ směje se podnikatel z Plesné.
Laboratoř přidané hodnoty
Plesná je živou laboratoří toho, jak může vypadat budoucnost malých měst v někdejších Sudetech. Loni koupila další chátrající tovární areál ve městě společnost KeraVitral, která vyrábí designové obklady a keramiku.Plesnou si firma nevybrala náhodou. Nejdůležitější suroviny, jež potřebuje – kaoliny, písky a živec –, se nacházejí hned za rohem, takže firma může začít snižovat uhlíkovou stopu při výrobě.
„Kvůli nedostatku údržby v továrně za posledních padesát let jsme zahájili opravy budovy a také výměnu původních pecí. Přivezli jsme řadu původních strojů, které znovu uvádíme do provozu. Zároveň si ale hrajeme i s 3D tiskem a dalšími novými technologiemi, které bychom rádi využili,“ říká majitel společnosti KeraVitral Lukáš Reitinger.
Noví vizionáři do Plesné přicházejí i díky vedení města, jež přemýšlí trochu jinak, než je v kraji zvykem. Když se Petr Schaller stal před patnácti lety starostou, měl před sebou město plné chátrajících továrních budov a nevyhovující infrastruktury. „Co nejdříve jsme vytvořili urbanistický plán a rovnou zapojili architekta, s nímž spolupracujeme dodnes,“ vzpomíná Schaller.
Z bývalé nevyhovující prodejny město vytvořilo bytový dům – byty se během půl roku rozprodaly. Někdejší školu přestavělo na domov seniorů. A opět zprovoznilo silnici do sousedního Bad Brambachu, spojnici, která byla prakticky od poloviny 20. století neprůjezdná.
Vedení Plesné také začalo přemýšlet, co udělá s torzem bývalé továrny Tosta přímo v centru. Nakonec se zastupitelé rozhodli, že areál odkoupí. „Původně jsme chtěli získat finance na demolici, ale městský architekt nás přesvědčil, že budova dotváří centrum a byla by škoda ji zbourat,“ vypráví Schaller.
Město v bývalé fabrice připravilo expozici o česko-bavorské válečné a poválečné historii založenou na příběhu konkrétního vysídlence z Plesné, na jeho vzpomínkách, jak se ve městě žilo před válkou i během ní, a také na tom, jaký byl osud odsunutých obyvatel po válce v Německu.
„Po válce odsud mnoho lidí odešlo, nově příchozí si tvořili vztah k městu po několik generací. Všemi těmito projekty chceme posílit jejich sebevědomí a pouto k této lokalitě,“ říká starosta Schaller, sám potomek původních německých obyvatel Plesné.
