Za den řeknu 147 krát prosím. Postavení lidí s handicapem chci změnit, říká byznysmen na vozíku
Ta chvíle změnila podnikateli Lukáši Urbancovi život. Psal se srpen roku 2015 a on se zranil na vodních lyžích tak nešťastně, že se podle lékařů už nikdy neměl hýbat. Jenže začal bojovat. A nepřestal, ani když jeho syn Matěj v devatenácti letech dobrovolně ukončil život nebo když mu odešla žena. Dnes vychovává druhého syna, nepřestává podnikat a založil nadaci, která má pomoci zapojit handicapované a vozíčkáře do běžného života.
Když Lukáš Urbanec mluví o svém mládí, nostalgicky se usmívá. Jako někdo, kdo by mohl říct víc, ale ví, že to raději neudělá. Tak ve zkratce: rychlá auta, holky, fotbal. „Vzal jsem to i přes vězení, nestydím se za to. Troufnu si říct, že kdybych tam nešel tenkrát v osmnácti letech, tak bych tam skončil asi o deset let později a bylo by to horší,“ vzpomíná.
Za touhle jeho zkušeností stála touha vyrovnat se finančně ostatním fotbalistům. Měl pocit, že v Olomouci, kde tehdy kopal, vydělával méně než jeho kolegové. Půjčil si peníze, pak sháněl, odkud je vrátit, a řešení našel za hranou zákona. „Hrozně mě to poučilo. Když si jako ve filmu představím železnou bránu, která se jen na metr otevře, a vy vyjdete s taškou přes rameno ven z vězení, cítím dodnes ten pocit, že takhle už nechci skončit. Když jsem měl později v podnikání nabídky jít za hranu, vždycky jsem věděl, že se tomu ani nechci přiblížit,“ líčí.
O pár let později, konkrétně v roce 2018, se málem do fotbalové Olomouce vrátil. Ucházel se o nadpoloviční podíl v Sigmě, ale jeho nabídku klub nepřijal. „Já tvrdím, že jsem tři dny byl většinovým vlastníkem, ale o to nejde. Byla to kapitola, která je za mnou,“ říká Lukáš Urbanec.
Zpátky k začátkům byznysu. V roce 2001, když mu bylo dvaadvacet let, si založil z lásky k autům autopůjčovnu. Stalo se to kvůli jeho vlastní potřebě. Chtěl si doma na Opavsku půjčit auto, ale k mání byly jen vozy nižší třídy. Nic, čím by se chtěl ukázat. Tak nakoupil octavie a nové fabie. „Převzal jsem je 27. února a 9. března jsem už měl na účtu vyděláno 117 tisíc,“ vzpomíná. Mimochodem, cenu půjčovného tisíc korun na den drží jeho firma U plus U dodnes.
Není to však autopůjčovna, reklamní byznys ani celní deklarace, čím je společnost U plus U výjimečná. Firma Lukáše Urbance přepravuje citlivé farmaceutické materiály – základy, z nichž se vyrábějí léky. „Někdy se s nimi musí nakládat extrémně citlivě, například nesmějí překročit po silnici vodní tok. Vozíme je od partnerů z Indie, Číny i USA a dalších zemí,“ popisuje.
Jeho auta jsou zvenku standardní, uvnitř ale mají kamery, alarmy, různá čidla pro sledování teploty, vlhkosti či tlaku. Auta umějí dokonce vytvořit dvě různá prostředí uvnitř přepravních prostor. O všech možných certifikacích a kontrolách nemluvě. Vraťme se k odvaze držet a rozvíjet tenhle byznys stojící na čtyřech nohách.
Lukáš Urbanec je dnes jinde než ve dvaadvaceti, i když rychlá auta miluje stále. Je to vidět, hned když ukazuje video z kabiny svého žlutého porsche z víkendové projížďky s kamarády. Nepříjemný plechový zvuk přehřátých brzd prozrazuje, že to byla opravdu jízda na dřeň. Jinak má člověk z rozhovoru pocit, že proti němu sedí skromný muž s povahou bojovníka. „Ta auta mi dávají svobodu. To je to, proč je miluju. Najednou jsem sám sebou. Jsem rychlý, spoléhám se jen na sebe. V běžném životě to tak nejde,“ říká Lukáš Urbanec.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
